Samurajský meč katana

Katana je druh japonského meče, který se začíná používat již v 15. století.  Stejně jako šavle má katana zakřivenou čepel s jedním ostřím, záštitou a oválným zářezem na rukojeti. Tento meč měří od dvou do tří šaku, tedy zhruba od 60,6 cm do 90,9 cm. Samurajové nosili tento meč ostřím nahoru za pásem obi, mimo jiné tam měli i meč s krátkou čepelí, zvaný wakizaši, anebo dýku nazývanou tantó. Katana a wakizaši se stali nedílnou součástí samurajovi zbroje. K rituální vraždě, seppuku, byla využívána wakizaši anebo tantó.

silueta samuraje

Čepel tohoto pozoruhodného meče tvoří tvrdá a měkká ocel. Existuje mnoho kombinací tohoto materiálu. Čepel je nekalená, kvůli snížení zlomení meče, ale ostří je kaleno, aby byla zajištěna jeho tvrdost.  V dnešní době cena kvalitní katany začíná zhruba na 400 000 – 500 000 jenů (84 000 – 105 000 korun). Meče, které nejsou vyrobené podle tradičního postupu, i když jsou vyrobeny s vysokým podílem uhlíku, se považují pouze za napodobeny bez hodnoty.

meč samuraje

MEČE, KTERÉ SE PODOBALY KATANĚ

·         polní japonský meč – TAČI, NODAČI, ODAČI

·         krátký japonský meč – KODAČI

·         meč s krátkou čepelí, který byl nošen společně s katanou – WAKIZAŠI

·         rovný nebo mírně zakřivený meč podobný kataně, ale kratší – NINDŽATÓ

 

Před rokem 980 n.l. byly meče v Japonsku spíše rovné, v některých případech mírně zahnuté. I když si většina lidí myslí, že tyto meče pocházejí z Japonska, není to pravda, postup zpracování oceli a meče s jedním ostřím byl dovezen z Číny zhruba v 10. století n.l.

 

V období Meidži, tedy v letech 1868–1912, upadlo kovářské umění výroby katany v zapomnění. Znovu ožilo až na počátku 20. století, kdy byla meči vybavována japonská armáda. Tyto meče se však ale podobaly spíše západním šavlím. Umění výroby mečů přežilo jen díky pár jedincům. Meče, používané ve 2. světové válce se podobaly starým mečům, kterým se říká tači.

 

Po 2. světové válce byla výroba mečů povolena pouze se speciálním vojenským nebo vládním povolením. Všechny meče měly být odevzdány americké správě a následně zničeny. Naštěstí byl rozkaz upraven tak, že bojové meče měly být zničeny a umělecké mohly zůstat pod podmínkou, že budou řádně evidovány. Přes to všechno bylo mnoho mečů rozdáno mezi americké vojáky, kteří si je odvezly jako válečnou kořist domů a v Americe roku 1958 bylo tím pádem mnohem více samurajských mečů než v samotném Japonsku.

 

Dr. Honma se stal zakladatelem SPOLEČNOSTI NA OCHRANU JAPONSKÉHO MEČE (Nippon Bidžucu Tóken Hozon Kjókaj). Největším úkolem této společnosti bylo, aby katana nezmizela z paměti mistrů kovářů, tedy aby se nezapomnělo na výrobu klasických japonských zbraní. Katanu se podařilo zachránit před vymizením z tohoto světa a objevili i některé staré postupy na jejich výrobu.

 

Měli bychom chránit prastaré umění, nikdy by nemělo být zapomenuto, co se naši předkové naučili. Z jejich chyb i moudrosti bychom se mohli mnohdy učit.